Přistoupila jsem k víře jako k lyžování a nechala se vést

Publikováno na ado. cz 16. 8. 2023

Z hodiny na hodinu jsem ztratila kontrolu nad svým životem, přestala se identifikovat se svou profesí i se společností a začala hledat Boha. Přišla jsem s důvěrou ke křtu a můj život změnil směr, popisuje pro rubriku Zkušenosti s Bohem Tereza.

Pocházím ze zcela ateistického prostředí. A taky z úplně nesportovní rodiny. Už jsem byla dospělá, když mě tehdejší přítel učil lyžovat. Nechápala jsem, jak to může fungovat. Řekl mi: "Jeď a potom zatlač na vnější koleno a lyže zatočí." (Carvingy tenkrát totiž ještě nebyly.) Myslela jsem si, že to je naprostá blbost. A že to zkusím udělat přesně tak, jak mi přítel říká, abychom pak oba viděli, že to nefunguje, a mohli dělat něco dalšího. Rozjela jsem se a zatlačila. A lyže zahnuly.

Stejně tak jsem nechápala, proč by měla být Marie pannou a spoustu dalších podobných věcí. A tak, přestože jsem si přála uctívat Boha, nic jsem s tím nedělala. Přišlo mi, že to takhle fungovat nemůže a že bych se navíc hodně zesměšnila před spoustou lidí kolem mě.

Pak přišel covid. Dopoledne jsem měla milovanou práci a odpoledne ze mě najednou byla žena v domácnosti na další téměř dva roky, protože někdo lusknul prsty a zavřel základní školy. Z hodiny na hodinu jsem naprosto ztratila kontrolu nad svým životem a konečně pochopila, že jsem ji nikdy neměla. Taky se spousta lidí (včetně vlády, vědců a dalších odborníků) v mých očích zesměšnila. Přestala jsem se postupně tolik identifikovat se svou profesí i se společností, ve které jsem vyrostla. Neviditelná pouta sekulární společnosti se rozpadla. Zbyla mi jenom rodina a stará touha po Bohu.

Jednoho tichého dne jsem si uvědomila, že sice nemám víru, ale že cesta k ní je teď volná. Všechny překážky zmizely. Bylo mi konečně jedno, co si kdo myslí, a rozhodla jsem se tentokrát přistoupit k víře jako k lyžování. Nevynalézat kolo, ale jít za někým, kdo to tady dělá dva tisíce let, a nechat si poradit. Do katechumenátu jsem vstoupila pouze se třemi jistotami: toužím uctívat Boha, toužím to dělat veřejně s ostatními a jdu se naučit, jak na to. Poctivě zkusím přijmout celou nauku, jak je, a zatlačím na vnější koleno, i když to třeba vypadá jako blbost.

Popravdě jsem se dlouho bála, že kněz řekne něco, co přece jen nedokážu přijmout, a moje šance se rozplyne. Nikdy se to nestalo a já jsem si na jaře uvědomila, že budu asi vážně pokřtěná. Ke křtu jsem 16. dubna 2022 přistoupila upřímně, s otevřeným srdcem a ochotou přijmout všechno, co přijde. I když jsem vlastně nic zvláštního nečekala. Jen takové jednoduché věci, jako že budu mít konečně zase volné čtvrtky večer, kdy jsme mívali přípravu, a místo toho budu chodit v neděli na mši a snažit se vést svůj život podle katolických pravidel.

Jako obvykle jsem se mýlila. Lyže zahnuly. Došlo mi to až několik týdnů po křtu. Ohlédla jsem se zpět a nepoznala jsem svůj život. Jel na jinou stranu, než kam směřoval původně. Nebudu vyprávět všechno, co se dělo, ale abyste si udělali představu, před křtem jsem se neuměla modlit a nějakou dobu po křtu jsem se musela soustředit, abych dělala taky něco jiného, než se modlila, a to aniž bych to plánovala nebo o to usilovala. Vlastně aniž bych si to uvědomovala.

Můj život se i dnes po víc než roce od křtu pořád mění. Projasňuje. Učím se dělat malé obloučky a neděle je pro mě vrcholem týdne. Pán můj a Bůh můj. A těm, co hledají teď, chci něco vzkázat: Pokud toužíte mít duchovní život, není nutné jezdit do Amazonie, olizovat žáby a hledat šamany. My tady máme svoje kněze a svoje obřady. A Boha. Není jen v Amazonii. Není jen v Tibetu. Především je tady.

Tereza
(ilustrační snímek: Pixabay)